Klub dobré zprávy v Milovicích

KDO JSME - stručně

Klub dobré zprávy v Milovicích už funguje přes 20 let a za tu dobu jím prošly desítky dětí.
Jsme malá nezisková organizace, která se v Milovicích věnuje dětem během školního roku v pravidelných každotýdenních schůzkách a spolupracuje s Klubem dobré zprávy z Lysé nad Labem na příměstských táborech.

KDO JSME - pro toho, kdo chce delší „počteníčko“

Popelčin střevíček

Konečně zase v Milovicích raší nová zelená tráva. Jupí!! Vím, že to znamená dvě věci: Klub dobré zprávy už bude mnohem méně často trávit pondělky v lehce šeré klubovně (to víte, i když klubovnu vyzdobíte veselými obrázky a přidáte svítidlo, aby děti, které stříhají, lepí, tvarují, navlékají a podobně, lépe viděly, není úplně to pravé) a z malých výtvarníků a modelářů se stane pořádně hlučná banda na té naší milované travnaté ploše. Druhá věc je jistá, náš věrný asi desetihlavý „zimní“ hlouček se téměř zdvojnásobí. Jakpak by ne! Lze snad být nudícím se dítětem a odolat?
Veselá skupina kluků a holčiček střídavě sedí v kruhu, běhá, soutěží a huláká přitom, až se jedna ze dvou dospělých osob (to jako já) trochu s obavami rozhlíží po okolních domech. Drnčí už tabulky skel v oknech nebo se mi to jen zdá?
Á jéje, po půlhodince se opravdu otevírá jedno okno a tmavovlasá obyvatelka bytu se z něj vyklání.
Tak dobrá, myslím si, jsem za ten rámus zodpovědná, půjdu se omluvit. Ačkoliv je tu veliký prostor, opravdu už nás má někdo po krk. Jdu blíž, abych nemusela křičet. Nemýlila jsem se. Vidím, že také ona žena čeká, až dojdu blíž k ní. Uf, uf. V duchu už hledám nové místo, kam naše stádečko odvedeme, aby neobtěžovalo spoluobčany. Nadechuji se, ale rozkurážená paní je rychlejší:
„Tak vás tady každý týden pozoruji!“ Vykloní se ještě víc, abych ji lépe slyšela (stále ještě v chůzi zkracuji naši vzdálenost): „Moc se mi to líbí, co tady s těma děckama děláte, jak se jim věnujete!“ Slova omluv mi zamrzají na rtech. Jsem vyvedena z konceptu.
„Aha. To jsme rádi… Děkujeme, …ehm, neobtěžuje vás křik?“ soukám ze sebe poněkud koktavě. Teď už vidím zblízka její široký úsměv.
„Ale kdepák! Moc se mi líbí, co s těma dětma tady děláte, chtěla jsem vám to už kolikrát říct!“
Ha, tak tentokrát se katastrofický scénář nekoná, oddechuji si. Vracím se a srdce mám docela lehké. Trochu jinýma očima se dívám, jak děti házejí „horký brambor“. Jde vlastně jen o obyčejný balónek, který se nesmí ani chytit ani spadnout na zem. A vida: vždyť to není zase tak strašný řev. Jen takový nadšený vzrušený jásot…, že? U chodníku se zastavuje paní s kočárkem a starší holčičkou. Děvčátko se svitem v očích pozoruje novou hru a cosi šušká mamince. Vím, co bude následovat. Tahle maminka však povzbuzuje dcerku, aby se šla zeptat sama.
„Můžu si s vámi taky hrát?“ odhazuje nakonec ostych ta malá.
„To víš, že jo!“ vítám ji. A je to, ani to nebolelo. Možná, že tahle děvenka už nikdy nepřijde, protože není místní a její maminka šla s ní a s miminkem v kočárku pouze na dlouhou procházku po Milovicích. Možná se její maminka zalekne, až uslyší některé naše „Slovíčko“, které obsahuje krátké srozumitelné poselství Bible (jsme přece křesťané a netajíme se tím). Kdoví? Teď si však se zápalem hraje s ostatními a nikdo by neřekl, že se ještě před pár minutami neznali.
Možná však, že se z ní stane, jak my velcí ve svém slangu říkáme, „věrná klubačka“.
Stráví s námi kousek času každého týdne svého života, dozví se, proč se jmenujeme Klub dobré zprávy, (že Bůh miluje každého člověka i dítě tak, že dal svého Syna, Pána Ježíše Krista, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul pro své viny, ale měl věčný život -viz Bible, Jan 3,16) vyrobí spousty věcí, věciček, obrázků a dárků, zahraje si stovky her v tělocvičně, v klubovně i pod širou oblohou, možná s námi bude jezdit na výlety a tábory… - a pěkně nám proto přiroste k srdci. Přesto víme, že přijde chvíle (bude jí v tu dobu nějakých třináct, čtrnáct let), kdy Klubu dobré zprávy definitivně odroste. Jako dětským střevíčkům. Ještě snad s námi zahraje „novým mrňatům“ loutkové divadlo s našimi parádními velkými loutkami a adios, už se budeme potkávat leda náhodně na ulici. Anebo nám jednou přijde ukázat fotky ze své svatby? (Už jsme nějaké viděli…)
Marně budeme opět přemýšlet, jak zvětšit náš klub, tak jako Popelčin střevíček k obutí odrostlé noze. Nepodaří se to. Můžeme se už jen modlit (a také to budeme dělat), aby ta „naše Káťa“ byla šťastná a šla dál životem po správné Boží cestě.
Ale no tak, sentimentalitu stranou! Támhle u chodníku váhavě přešlapuje ostříhaný klučina a pozoruje funící a ječící skupinu dětí… Vždyť už zase raší ta báječně zelená nová tráva!
Veronika Kmetová, vedoucí občanského sdružení Klub dobré zprávy Milovice

Schůzky

Ve školním roce každé úterý od 15.30 do 17 hodin.

Poznámka na závěr

Jíž rovnou předcházíme častou otázku: „Je nutné, aby dítě, které chce chodit na klub, bylo věřící anebo pocházelo z křesťanského prostředí?“ Není!!! Na Klubu dobré zprávy jsou vítány všechny děti!

Fotografie

       

     

     

Kontakt

Vedoucí KDZ Milovice
Veronika Kmetová
E-mail: ; telefon: 739 524 778